Evropská renesance v závodech do vrchu. Jaký byl Rechberg 2026?

První závod sezony v rakouském Rechbergu letos konečně přinesl přesně to, co si člověk od jarního vrchařského otvíráku přeje. Krásné počasí, sucho, plné startovní pole a trať zalitou sluncem. Žádný sníh poletující vzduchem jako před pár sezonami, žádné tahání aut z rozblácené louky jako loni. Od pátku do neděle bylo na kraťasy a je dost možné, že i díky tomu dorazilo rekordní množství diváků.

A právě tady je potřeba říct, proč jsem tomu dal zrovna takový titulek. Rechberg 2026 na mě totiž nepůsobil jen jako povedený první závod roku. Působil na mě jako jasný signál, že se mistrovství Evropy v závodech do vrchu po letech stagnace znovu nadechuje. Přijelo 214 aut, konkurence byla prakticky ve všech skupinách.

Rechberg má navíc v tomhle období úplně specifickou atmosféru. Když se řekne Rechberg, vybaví se mi nejen pachuť událostí roku 2015, ale taky zelené louky a pampelišky všude kolem trati. To je pro mě ten pravý obraz tohoto závodu. Jaro v kopcích, sytě zelená tráva, žluté fleky pampelišek, slunce, do toho kvílení motorů a auta letící mezi svahy. Rechberg má v tomhle směru vlastní rukopis. Není to jen slavná trať, je to i vizuálně jedna z nejcharakterističtějších zastávek sezony.

Ačkoliv na Rechberg vzhledem k událostem roku 2015 jezdím trochu nerad a k tamním pořadatelům jsem dlouhodobě dost skeptický, musím letos férově říct, že celou cestu domů jsem přemýšlel, jestli vlastně pořadatel udělal nějakou chybu. A upřímně, já jsem si žádné zásadní nevšiml. Závod byl špičkově připravený, v paddocku i v zázemí bylo vše, co mělo být, na trati nebyl zmatek a neviděl jsem ani žádné selhání traťáků. Všechno bylo vždy rychle a kvalitně uklizeno. Oproti minulým letům byli navíc o něco benevolentnější i k nám fotografům.

Velmi dobře fungovalo i to, co dělá z velkého závodu opravdu moderní podnik. Na trati jsou už aktuálně čtyři místa s velkým panelem, kde běží přenos ze závodu a střídá se na něm řada záběrů. Mě osobně třeba dost překvapil záběr z odtahovky. Ozvučení celé trati bylo špičkové a pořadatelé si dali tu práci, že rozhlas dali i tam, kde vlastně vůbec není žádný oficiální divácký sektor. Tady by se opravdu naši pořadatelé z EH, kde jsem rozhlas prakticky celý minulý rok skoro neslyšel, mohli hodně učit. Třešničkou na dortu byl náš komentátor Vlado Miklošík, který občas vstoupil do rozhlasu a podal informace v naší řeči. Lepší už to asi být ani nemohlo.

Samotná trať má velmi zrádný charakter. Dřív byl dole retardér kousek po startu, kde si jezdci tak nějak mohli nahřát brzdy, vyzkoušet zatáčení a připravit se na další úsek. Už pár let je ale start posunutý právě do míst bývalého retardéru, a tak se od startu okamžitě zrychluje. Jede se táhlý rychlý úsek okolo pomníčku Otakara Krámského a první skutečnou zatáčkou, kde se brzdí z opravdu vysoké rychlosti, je až zatáčka Remus.

A právě Remus je jedno z míst, které Rechberg definují. Náročný táhlý levý oblouk, obrovská divácká kulisa, po sérii rychlých esíček a mírné pravé, navíc s rozhozeným těžištěm do ostrých brzd a táhlého levého oblouku. Místo, kde se ukazuje odvaha i přesnost.

Následují rychlé pasáže zakončené jednou z nejvíc srdečních částí celého ME. Táhlá levá v nájezdu pod hotel. Nejvyšší top speed tam měl patrně Ronie Bratschi na Lanceru, ale tu jsem bohužel nestihl zaznamenat. Z Kat. II tam byl nejrychlejší Merli s 232 km/h. To je ovšem jen nájezd. Po něm nastává to hlavní — táhlá levá zatáčka, která se jede prakticky naplno na aerodynamiku. Je tam přechod asfaltu, na kterém se auto zneklidní, a na výjezdu je potřeba dostat se ke svodidlu na pravé straně a připravit se na brzdění do další, už ostřejší levé zatáčky.

Po tomto úseku přichází série ostřejších zatáček s rovinkami u hotelu a s krásnou scenérií. Když si tady divák správně stoupne ke stánku s kafem nebo klobásou, vidí prakticky půl trati, včetně už velmi vzdálené zatáčky Remus. A právě tady si člověk znovu uvědomí, jak zvláštní kombinací Rechberg je — technicky těžká trať, rychlá auta na hraně možná i za ní, a kolem toho téměř pohlednicové jaro. To k tomu závodu prostě patří stejně jako samotné časy.

Série ostrých zatáček pak končí odbočením doleva na křižovatce a protnutím cílové čáry.

Startovní pole nabídlo 214 aut a ukázalo, jak moc dobrý nápad byly performance třídy místo už řadu let nesmyslného třídění podle objemu, případně různých starých škatulek u Kat. II typu E2-SS a E2-SC, o CN ani nemluvě. Letos je to druhý rok, co podle performance faktoru jedou i otevřená auta, a ač na to spousta lidí nadávala, reálně to do ME víc aut dostalo. Já osobně jsem za posledních dvacet let tak plné startovní pole neviděl, a to i s vědomím dob, kdy Simone Faggioli přivezl sedm aut. To vše navíc v době, kdy FIA poslední léta velmi tlačí na bezpečnost, což s sebou nese celou řadu úprav aut, které se ne každému líbí. Spíš naopak — drtivé většině se nelíbí, jako třeba Sebu Petitovi, který odmítl auto upravit a jel proto jen rakouský mistrák.

Letos je hlavní viditelnou změnou plný roll bar zakrývající kabinu u silných otevřených aut. Za mě je to velmi dobrý krok směrem k vyšší bezpečnosti, ale s poněkud nešťastně napsanými parametry, které část startovního pole prostě likvidují. Mohlo se víc vycházet třeba z předpisu Pikes Peaku, ale no mohlo ... Tento rám, popřípadě halo systém u formulí, je nutné mít pro auto, které má myslím PF nižší než 75 bodů, tedy někde přibližně v polovině skupiny P2. Pokud na tuhle bezpečnostní hru nechcete přistoupit, můžete jet i bez něj, ale musíte své auto zpomalit na vyšší PF hodnotu.

Další velkou změnou je letos certifikovaná sedačka do otevřeného auta. Když to FIA avizovala loni, říkal jsem si, že je to dobrý krok. Přeci jen už čtvrt století jsme zvyklí na okruzích vídat systémy sedaček, se kterými jde jezdce vyjmout, a tady na kopcích člověk občas potká místo sedačky karimatku a vůbec žádnou boční oporu pro tělo, natož pro helmu. Mimochodem prvním, kdo do placky kdysi dal límec, byl Simone Faggioli poté, co po nehodě v Al Fitu v první sezoně s Normou ztratil vědomí po ráně hlavou o rám auta. Ovšem i tahle nová sedačka je lehce nešťastná. Vyjmutí jezdce moc neřeší, rámem ji stejně neprotáhnete a horní ušák sice existuje, ale je poměrně velký, takže dělá aerodynamické víry, které hází helmou, a zároveň to není úplně ideální opora při bočním nárazu pro těžkou helmu.

Po letech se tak trochu dostáváme do zvláštní, ale vlastně pozitivní situace. Sportovní stránka šampionátu se viditelně zvedá a startovní pole sílí. Zároveň ale platí, že část bezpečnostních předpisů je napsaná způsobem, který některým autům a jezdcům komplikuje život. Není to ideální stav, ale celek na mě zatím působí pozitivně. Je tu snaha nechat jezdit i konstrukčně velmi stará auta. A Rechberg byl toho letos jasným důkazem.

Po třídách:

Kat. II

P1

V P1 letos odpadl Seb Petit (jel jen rakouský mistrák). Kevin Petit patrně velmi tvrdě trénoval a letos nic náhodě neponechal. Zpátky je Petr Trnka s novým autem, se kterým se bude muset učit jezdit úplně jinak po přechodu z atmosféry na turbo, navíc po roční pauze. Zpět je i německý střelec Alexandr Hin, který má na kontě asi nejvíc nehod posledních sezon, s obdobnou technikou jako Christian Merli.

Favorizovaný Merli stíhal Rechberg velmi natěsno. Přijel nevyspalý, prozradil, že mu v týdnu před Rechbergem vytekly tlumiče a že přípravy byly opravdu úplně na hraně, kdy víceméně bydlel v dílně a spal tři hodiny denně. Hin s Merlim jsou poslední mohykáni v P1 s atmosférickým motorem od firmy Cosworth v úpravě od Madera. Je to klasické DFV, které se ve Formuli 1 pohybovalo už za dob Jamese Hunta. Není tajemstvím, že Mader byl velký přítel Otakara Krámského a právě motor, se kterým Krámský jel svou poslední sezonu, byl jakýmsi inkubátorem pro agregát, který dnes mají Merli s Hinem.

Tréninky toho moc nenapověděly. Časově byli všichni daleko od svých obvyklých výkonů. Merlimu ve druhé tréninkové jízdě pod hotelem vypadl konektor na škrticí klapku pro polovinu motoru, a tak V8 běžící jen na čtyři válce raději odstavil. I tak ale jeho čas z první tréninkové jízdy nikdo neohrozil. Petr Trnka sbíral zkušenosti a zrychloval až na druhé místo právě za Merliho. Kevin Petit zajel dva vyrovnané, ale pomalejší časy. Řekl bych, že už poměrně zkušeně neodkryl karty hned v tréninku. Iraola se s autem trápil, ale i tak to stačilo na Hina.

V první závodní jízdě zajel Christian Merli 1:44,602, což bylo o něco pomalejší než loni. Sám s tím spokojený nebyl, ale na Kevina Petita to zatím stačilo. Ten byl za ním s časem 1:44,909. Další auta už měla větší odstup. Třetí byl Petr Trnka, čtvrtý trápící se Iraola a pátý Hin. V druhé jízdě Petit zrychlil na 1:44,042, což už vypadalo na velmi vážné ohrožení Merliho, ale ten zajel nejrychlejší čas víkendu 1:44,002 a o 0,35 s v součtu uhájil vítězství. Z třetího místa se mohl radovat Petr Trnka, který sám počítal s tím, že jede na Rechberg s kůží na trh pro výprask, a ve výsledku odváží třetí místo a navíc i pocit, že se s aktuálně nejrychlejšími umí držet do dvou vteřin na jízdu na trati typu Rechberg.

P2

V P2 definitivně odpadly Reynardy. Napione se ještě přihlásil do rakouského mistráku s Niponem, ale nakonec ze zdravotních důvodů nedorazil. Bormolini složitou otázku, zda pokračovat, vyřešil novým Wolfem Mistral s halo systémem a turbomotorem. Je to aktuálně nejsilnější auto v P2. Dále tu byl David Dědek s Novou a atmosférickou Ducati. Poměrně překvapivě se objevil několikanásobný mistr Evropy v „cesťácích“ O’Play, a to na Nově s motorem Aprilia, nejspíš pronajaté od Simone Faggioliho, postavené přesně na hranu pravidel tak, aby nemusel mít plné zakrytí kabiny a mohl tak využít starší auto. Dále tu byl Vladimír Stankovič, který navázal spolupráci s Wolfem a na letošek koupil zcela nového Thundera s halo systémem. Thunder je ovšem aerodynamicky i motorově poněkud slabší auto než Faustův Mistral. Pole doplňoval Alonso Liste, který startoval příležitostně už loni v P3 a svou formuli Tatuus F3 rovněž výkonově posunul. Halo má, takže si to může dovolit.

V tréninku hned překvapil O’Play, který jako by zapomněl na všechny návyky z řízení silného a těžkého Lanceru a zajížděl vyrovnané časy kousek nad hranicí dvou minut. Bylo neuvěřitelné sledovat, s jak profesorským citem řídí lehké auto na přítlaku. Opravdu mimořádný přechod na tak odlišnou techniku. Liste se ho marně snažil držet. Třetí byl Bormolini, který se učí s turbomotorem a je vidět, jak mu to jeho jezdeckému stylu úplně nesvědčí. Bylo z toho dost krizových situací. Čtvrtý Stankovič v tréninku skoro Bormolinimu stačil, a to si tyhle dvě jména pamatuji ještě z přímých soubojů ve stejných Niponech, kdy to bývalo jednoznačně pro Bormoliniho. David Dědek skupinu uzavíral v trápení, kdy mu auto chcípalo a musel cestou nahoru znovu startovat. Naštěstí večer technici od EMAPu problém na dálku našli.

V závodní den O’Play hned ukázal, že v něm je ještě víc, a dostal se pod dvě minuty na čas 1:57,511. To nečekal vůbec nikdo, a asi hlavně ne Fausto Bormolini, který zajel 1:59,286 a patrně si myslel, že tím je před O’Playem. Hned za ním Liste za 1:59,771. Ve druhé jízdě Bormolini opravil své zaváhání z první na čas 1:55,010, jenže O’Play dokázal také ještě zrychlit na 1:56,457 a stačilo mu to uhájit premiérové vítězství v otevřeném autě před druhým Bormolinim. Liste se jejich časům už přiblížit nedokázal a musel se smířit s třetím místem. Čtvrtý skončil Stankovič. Davidu Dědkovi už v první jízdě auto fungovalo, ale ve druhé přišla katastrofa v podobě roztočení ve vysoké rychlosti a nehody. Ač na první pohled auto nevypadalo úplně zničeně, škody budou patrně značné.

P3

P3 je letos patrně prázdnou třídou. Karel Berger "optimalizoval" a přešel do P4, takže v P3 startovali jen Ferstlovi a berou tak jako jediní v ME poloviční body.

P4

P4 pokračuje v tradici loňského roku opět jako česká trofej. David Dědek sice odešel jinam, ale přišel Karel Berger, a tak se znovu závodí o plné body mezi našimi. (Berger, Machová, Studený)

Karel Berger se v tréninku trápil s řazením, kdy mu auto ze šestého rychlostního stupně nechtělo odřazovat. Povedlo se to ale opravit a na závod připravit.

V závodě hned překvapil Lukáš Studený, který si k narozeninám nadělil dárek v podobě vylepšení svého nejlepšího času rovnou o čtyři vteřiny na 2:04,459. Druhý byl Karel Berger s časem 2:06,418, přičemž si sám našel několik chyb. Třetí Tereza Machová za 2:07,463. Karel se ve druhé jízdě ještě zlepšil, ale na Lukáše to tentokrát nestačilo.

Kat. I

Group 1

V Group 1, tedy mezi největšími monstry se střechou, přijelo rovnou deset aut. Ronie Bratschi už je skoro našincem, když změnil i barvy do týmu Marka Rybníčka, a byl favoritem na vítězství se svým velmi silným Lancerem. Objevil se zde také Zlatkov, který po asi dvou sezonách trápení konečně odladil své Audi ke krásným výkonům. Stefanovski, Meisel, Michl, Perekovič a Bubnič už jsou pomyslnou stálicí a po delší závodní pauze skupinu doplnil i Pavel Kotek. Ten zvažoval, kam své auto zařadit, a nakonec zvolil tu nejrychlejší a pro něj vlastně i nejméně obsazenou variantu. Nepřijel držitel rekordu Karl Schagerl, který stále nemá motor. Taky se vytratil polský James Bond v Lanceru Rozalski.

V první závodní jízdě Ronie Bratschi hned rozdal karty, když zajel nový rekord aut se střechou v hodnotě 1:53,954, čemuž nedokázal nikdo konkurovat. Druhý se k překvapení všech objevil Zlatkov na Audi v čase 1:58,974, následovaný Stefanovskim za 1:59,187, kterému se podařilo dostat před velmi silné auto Meisela za 1:59,609. Na dostřel se držel i Dan Michl s 1:59,889. O vítězi tak bylo prakticky rozhodnuto, ale zbytek pořadí byl extrémně těsný. Do druhé jízdy dokázali všichni zrychlit, jen Igor Stefanovski bohužel ne, a tak z boje o bednu vypadl. Zlatkov zajel 1:57,923 a uhájil druhé místo. Třetí místo získal Meisel. K radosti asi každého fanouška z ČR Dan Michl zabojoval a zajel 1:58,164, což byl třetí nejrychlejší čas v této skupině za celý víkend, ale v součtu to na Reta nestačilo a skončil tak čtvrtý.

Pro potěchu, ano hrála naše hymna protože Ronie jede pod naší licencí

Group 2

V Group 2 startovalo patnáct aut. Vesměs je tato skupina plná GT vozů a k radosti našich přijeli i Martin Jerman, Michal Roll a Zdeněk Kmínek. Už dopředu byl favoritem Kevin Raith na Porsche, který je už prakticky legendou závodu, i když spíš těch okruhových. Ze Španělska přijel rychlý Javier Villa s tovární podporou BRC. BRC vyrábí malá trubková auta s motorem z motorky. Na jejich základě stojí i auto, se kterým přijel Villa, ovšem v tomhle případě je v něm přeplňovaná Honda a zvenku má kapotáže připomínající Alpine A110.

Už v tréninku bylo vidět, že Porsche 992 GT3 tady bude dominovat, ale Villa statečně bojoval se smečkou porscháků.

V první závodní jízdě dokázal Villa obsadit první místo, následovaný Raithem s rozdílem jen něco málo přes dvě desetiny. O třetí místo už se s odstupem přetahovali Catalan a Pitigoi, oba na Porsche 992 GT3. Ve druhé jízdě všichni našli prostor ke zlepšení, ale Kevin Raith protnul cíl v čase 2:01,798 a tomu už nikdo konkurovat nedokázal. Villa se musel smířit s druhým místem a ze třetího se radoval Pitigoi. Z našich skončil Roll osmý a Jerman dvanáctý. Zdeněk Kmínek měl bohužel ošklivou nehodu, při které jeho Lamborghini dostalo hodně zabrat. Pro uplnost ještě uvedu, že by skupinu ovládl Thomas Strasser na rychlém VW Corrado, ale ten se do ME nepřihlásil. Udělali si hezký souboj s Raithem v jejich mistráku kdy nakonec Thomas Kevina porazil o necelou vteřinu v součtu.

Group 3

V Group 3 zmizel O’Play, který poslední roky vyhrál prakticky co mohl, přechodem do P2. Marek Rybníček už v závěru minulé sezony vyměnil Fabii za novější Fabii. Milan Vesnič na Audi RS3 TCR přes zimu značně přestavěl techniku a nyní už má pohon všech kol. Překvapením je i start Maťa Homoly, který je už slovenskou okruhovou legendou v TCR a nyní druhou sezonu zkouší štěstí po kopcích. V ME jsem ho, ale nečekal. Za naše barvy startuje Jiří Theimer, jenž vzdal boj s Peugeotem 306, který byl za mě velkou ozdobou startovního pole, a pořídil si Fabii S2000. Skupinu dál doplňuje několik rakouských aut až na úctyhodných jedenáct vozů.

V tréninkových jízdách se Marek Rybníček trápil s teplotou chladicí kapaliny svého vozu. Takové lehké déjà vu z loňska, kdy zde kvůli vodní pumpě odstoupil ze závodu. Mechanik ale naštěstí odhalil, že problém je v plastu, který rozděluje proudění vzduchu za nárazníkem na cooler a vodní chladič. Ten se ohne a chladič zakryje.

Na trati se hned ukázal nový vyzyvatel v ME, a tím byl domácí Diethart Sternad na Hondě TCR, který s časem 2:04,139 ukázal všem záda. O druhé místo už se ale rozjela mela. Druhý čas první jízdy uhájil Vesnič, ale Homolu a Rybníčka měl za sebou v necelé vteřině. Ve druhé jízdě zajel Sternad vyrovnaný čas a vítězství jen pojistil. Největší progres měl Rybníček, který se dostal před Homolu, ale na Vesniče to nestačilo a musel se spokojit se třetím místem.

Group 4

V Group 4 byl opět favoritem Jurišič na Peugeotu 308 TCR. Po několika premiérových startech loni je tu už napevno zpět mladý Bicciato s Hyundai i30 TCR. Hodně své staré BMW E46 s motorem 1.8 turbo vylepšil i Norby Nagy a skupinu doplnili další rakouští jezdci až na počet osmi aut. Překvapením bylo i zapsání Patrika Mayera na Golfu.

Celý víkend Jurišič ukazoval, že je ve formě, a nikdo ho prakticky neohrožoval. Patrně tady bude nejsnazší cesta k dalšímu titulu ze všech skupin. Druhé místo si vyrovnanými časy zajistil Patrik Mayer, ale ztráta šesti vteřin na Jurišiče mluví za vše. Třetí Bicciato se zatím s autem zjevně učí. Nagy skončil čtvrtý, ale od Bicciata nebyl daleko. Do bojů by patrně ještě zasáhl Bernd Mayer na dalším TCR, jenže v první jízdě udělal chybu, prakticky celou zatáčku Remus projel smykem a čas podle toho vypadal.

Group 5

V Group 5 startovalo třináct aut. Stálicemi za naše barvy jsou Jindřich Pluhař na Nissanu Sunny a Lukáš Müller na ex-cupové Octavii, ale největším překvapením se stal Vojtěch Bejda. Když vidím TCR jako má Bicciato v Group 4, tak si říkám jak? No a Bejda to posunul ještě dál a TCR dokázal PF body procpat rovnou do Group 5. Stálo to tedy poněkud „zmršení“ auta, kdy i tovární bezpečnostní rám musel pryč, ale dokázal to.

V první závodní jízdě, i přes chybu v Remusu, kde trefil sloupek z pneumatik, obsadil Bejda první místo. Následovali Schneider na Peugeotu 205, Shenkov na BMW E46 s motorem Honda K24 a Geier. Čtyři auta v jedné vteřině, přesně taková mela, jaká má být. Ve druhé jízdě velmi zrychlil Geier a mohl se tak radovat z vítězství. Druhý skončil Bejda a třetí Schneider.

Poněkud teď v ME chybí něco pro ještě slabší auta, taková Group 6, protože i ta pětka už jsou značně upravená auta a ex-cupové vozy typu Octavia či Clio už tu zjevně definitivně přestávají stačit. Týmy si pravidla nastudovaly a optimalizují přesně na hranu PF bodů jako třeba ten Bejda

A právě tady se znovu vracím k titulku. Rechberg 2026 nebyl jen hezký závod. Ukázal, že ME do vrchu se po letech znovu dostává do popředí. Startovní pole bylo našlapané, ve třídách bylo o co bojovat, na trati bylo co sledovat a kolem trati to žilo i přes četné nehody a přerušení. Nešlo jen o počet aut, ale i o pestrost techniky, zdravou konkurenci a obecně o pocit, že ten šampionát zase žije.

Otázkou samozřejmě je, co ukážou další podniky. Pojede se Al Fito ve Španělsku a týden po něm Portugalsko. To jsou velmi drahé body. Týmy jsou prakticky šestnáct dní na cestách, takže tam bývá startovní pole zpravidla výrazně slabší. Právě tam se ukáže, jestli byl Rechberg jen výjimečně povedený začátek sezony, nebo opravdu první důkaz toho, že evropské vrchy znovu nabírají dech.

Za mě ale letošní Rechberg působil přesně tak, jak by měl působit úvod mistrovství Evropy. Zeleným loukám s pampeliškama zdar zase za rok...