Evropská renesance v závodech do vrchu. Jaký byl Rechberg 2026?

První závod sezony v rakouském Rechbergu letos konečně přinesl přesně to, co si člověk od jarního vrchařského otvíráku přeje. Krásné počasí, sucho, plné startovní pole a trať zalitou sluncem. Žádný sníh poletující vzduchem jako před pár sezonami, žádné tahání aut z rozblácené louky jako loni. Od pátku do neděle bylo na kraťasy a je dost možné, že i díky tomu dorazilo rekordní množství diváků.

A právě tady je potřeba říct, proč jsem tomu dal zrovna takový titulek. Rechberg 2026 na mě totiž nepůsobil jen jako povedený první závod roku. Působil na mě jako jasný signál, že se mistrovství Evropy v závodech do vrchu po letech stagnace znovu nadechuje. Přijelo 214 aut, konkurence byla prakticky ve všech skupinách.

Rechberg má navíc v tomhle období úplně specifickou atmosféru. Když se řekne Rechberg, vybaví se mi nejen pachuť událostí roku 2015, ale taky zelené louky a pampelišky všude kolem trati. To je pro mě ten pravý obraz tohoto závodu. Jaro v kopcích, sytě zelená tráva, žluté fleky pampelišek, slunce, do toho kvílení motorů a auta letící mezi svahy. Rechberg má v tomhle směru vlastní rukopis. Není to jen slavná trať, je to i vizuálně jedna z nejcharakterističtějších zastávek sezony.

Ačkoliv na Rechberg vzhledem k událostem roku 2015 jezdím trochu nerad a k tamním pořadatelům jsem dlouhodobě dost skeptický, musím letos férově říct, že celou cestu domů jsem přemýšlel, jestli vlastně pořadatel udělal nějakou chybu. A upřímně, já jsem si žádné zásadní nevšiml. Závod byl špičkově připravený, v paddocku i v zázemí bylo vše, co mělo být, na trati nebyl zmatek a neviděl jsem ani žádné selhání traťáků. Všechno bylo vždy rychle a kvalitně uklizeno. Oproti minulým letům byli navíc o něco benevolentnější i k nám fotografům.

Velmi dobře fungovalo i to, co dělá z velkého závodu opravdu moderní podnik. Na trati jsou už aktuálně čtyři místa s velkým panelem, kde běží přenos ze závodu a střídá se na něm řada záběrů. Mě osobně třeba dost překvapil záběr z odtahovky. Ozvučení celé trati bylo špičkové a pořadatelé si dali tu práci, že rozhlas dali i tam, kde vlastně vůbec není žádný oficiální divácký sektor. Tady by se opravdu naši pořadatelé z EH, kde jsem rozhlas prakticky celý minulý rok skoro neslyšel, mohli hodně učit. Třešničkou na dortu byl náš komentátor Vlado Miklošík, který občas vstoupil do rozhlasu a podal informace v naší řeči. Lepší už to asi být ani nemohlo.

Samotná trať má velmi zrádný charakter. Dřív byl dole retardér kousek po startu, kde si jezdci tak nějak mohli nahřát brzdy, vyzkoušet zatáčení a připravit se na další úsek. Už pár let je ale start posunutý právě do míst bývalého retardéru, a tak se od startu okamžitě zrychluje. Jede se táhlý rychlý úsek okolo pomníčku Otakara Krámského a první skutečnou zatáčkou, kde se brzdí z opravdu vysoké rychlosti, je až zatáčka Remus.

A právě Remus je jedno z míst, které Rechberg definují. Náročný táhlý levý oblouk, obrovská divácká kulisa, po sérii rychlých esíček a mírné pravé, navíc s rozhozeným těžištěm do ostrých brzd a táhlého levého oblouku. Místo, kde se ukazuje odvaha i přesnost.

Následují rychlé pasáže zakončené jednou z nejvíc srdečních částí celého ME. Táhlá levá v nájezdu pod hotel. Nejvyšší top speed tam měl patrně Ronie Bratschi na Lanceru, ale tu jsem bohužel nestihl zaznamenat. Z Kat. II tam byl nejrychlejší Merli s 232 km/h. To je ovšem jen nájezd. Po něm nastává to hlavní — táhlá levá zatáčka, která se jede prakticky naplno na aerodynamiku. Je tam přechod asfaltu, na kterém se auto zneklidní, a na výjezdu je potřeba dostat se ke svodidlu na pravé straně a připravit se na brzdění do další, už ostřejší levé zatáčky.

Po tomto úseku přichází série ostřejších zatáček s rovinkami u hotelu a s krásnou scenérií. Když si tady divák správně stoupne ke stánku s kafem nebo klobásou, vidí prakticky půl trati, včetně už velmi vzdálené zatáčky Remus. A právě tady si člověk znovu uvědomí, jak zvláštní kombinací Rechberg je — technicky těžká trať, rychlá auta na hraně možná i za ní, a kolem toho téměř pohlednicové jaro. To k tomu závodu prostě patří stejně jako samotné časy.

Série ostrých zatáček pak končí odbočením doleva na křižovatce a protnutím cílové čáry.

Startovní pole nabídlo 214 aut a ukázalo, jak moc dobrý nápad byly performance třídy místo už řadu let nesmyslného třídění podle objemu, případně různých starých škatulek u Kat. II typu E2-SS a E2-SC, o CN ani nemluvě. Letos je to druhý rok, co podle performance faktoru jedou i otevřená auta, a ač na to spousta lidí nadávala, reálně to do ME víc aut dostalo. Já osobně jsem za posledních dvacet let tak plné startovní pole neviděl, a to i s vědomím dob, kdy Simone Faggioli přivezl sedm aut. To vše navíc v době, kdy FIA poslední léta velmi tlačí na bezpečnost, což s sebou nese celou řadu úprav aut, které se ne každému líbí. Spíš naopak — drtivé většině se nelíbí, jako třeba Sebu Petitovi, který odmítl auto upravit a jel proto jen rakouský mistrák.

Letos je hlavní viditelnou změnou plný roll bar zakrývající kabinu u silných otevřených aut. Za mě je to velmi dobrý krok směrem k vyšší bezpečnosti, ale s poněkud nešťastně napsanými parametry, které část startovního pole prostě likvidují. Mohlo se víc vycházet třeba z předpisu Pikes Peaku, ale no mohlo ... Tento rám, popřípadě halo systém u formulí, je nutné mít pro auto, které má myslím PF nižší než 75 bodů, tedy někde přibližně v polovině skupiny P2. Pokud na tuhle bezpečnostní hru nechcete přistoupit, můžete jet i bez něj, ale musíte své auto zpomalit na vyšší PF hodnotu.

Další velkou změnou je letos certifikovaná sedačka do otevřeného auta. Když to FIA avizovala loni, říkal jsem si, že je to dobrý krok. Přeci jen už čtvrt století jsme zvyklí na okruzích vídat systémy sedaček, se kterými jde jezdce vyjmout, a tady na kopcích člověk občas potká místo sedačky karimatku a vůbec žádnou boční oporu pro tělo, natož pro helmu. Mimochodem prvním, kdo do placky kdysi dal límec, byl Simone Faggioli poté, co po nehodě v Al Fitu v první sezoně s Normou ztratil vědomí po ráně hlavou o rám auta. Ovšem i tahle nová sedačka je lehce nešťastná. Vyjmutí jezdce moc neřeší, rámem ji stejně neprotáhnete a horní ušák sice existuje, ale je poměrně velký, takže dělá aerodynamické víry, které hází helmou, a zároveň to není úplně ideální opora při bočním nárazu pro těžkou helmu.

Po letech se tak trochu dostáváme do zvláštní, ale vlastně pozitivní situace. Sportovní stránka šampionátu se viditelně zvedá a startovní pole sílí. Zároveň ale platí, že část bezpečnostních předpisů je napsaná způsobem, který některým autům a jezdcům komplikuje život. Není to ideální stav, ale celek na mě zatím působí pozitivně. Je tu snaha nechat jezdit i konstrukčně velmi stará auta. A Rechberg byl toho letos jasným důkazem.

Rechberg 2026 nebyl jen hezký závod. Ukázal, že ME do vrchu se po letech znovu dostává do popředí. Startovní pole bylo našlapané, ve třídách bylo o co bojovat, na trati bylo co sledovat a kolem trati to žilo i přes četné nehody a přerušení. Nešlo jen o počet aut, ale i o pestrost techniky, zdravou konkurenci a obecně o pocit, že ten šampionát zase žije.

Otázkou samozřejmě je, co ukážou další podniky. Pojede se Al Fito ve Španělsku a týden po něm Portugalsko. To jsou velmi drahé body. Týmy jsou prakticky šestnáct dní na cestách, takže tam bývá startovní pole zpravidla výrazně slabší. Právě tam se ukáže, jestli byl Rechberg jen výjimečně povedený začátek sezony, nebo opravdu první důkaz toho, že evropské vrchy znovu nabírají dech.

Za mě ale letošní Rechberg působil přesně tak, jak by měl působit úvod mistrovství Evropy. Zeleným loukám s pampeliškama zdar zase za rok...